Obsah pojmu "lidská práva" si vykládá každý po svém, k jejich škodě

Jsem přesvědčen, že nastal čas k důkladné revizi  dopadů  aplikace lidských práv na dění ve společnosti podle výkladu lidsko-právních aktivistů, politiků a veřejných činitelů, kteří mají v současnosti v České republice ochranu lidských práv jako svou hlavní pracovní náplň.

  Dohody o ochraně lidských práv měly primárně sloužit jako stmelující prvek přirozeně bezdiskriminačních mezilidských vztahů, rovnoprávných vztahů občan-stát a jako záruka občanských svobod. Postupným vývojem se aplikovaný výklad v podání lidsko-právních snílků, zejména v Evropě,  stal destruktivním prvkem  občanské společnosti,  a pro její další rozvoj prvkem spíše  škodlivým.

Jasným příkladem toho, jak si nadnárodní orgány, které mají plnit kontrolní funkce dodržování Úmluvy o lidských právech (1) (dále Úmluva) na našem kontinentu, svévolně zvyšují své pravomoci,  je Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (2)(dále „Soud“) o nepřípustnosti doživotních trestů bez možnosti propuštění i v případě velmi závažných trestních činů. „Soud“ se pokusil nepřípustně zasáhnout  do suverenity britského soudnictví, když vydal Rozhodnutí ve kterém v podstatě nařizuje Britanii změnit přístup při rozhodování o délce trestu.  Je pozitivní zprávou pro každého, kdo si cení občanských svobod, že britský Nejvyšší soudní dvůr  potvrdil suverénní právo britských soudců rozhodovat výhradně podle britských zákonů a vynášet rozsudky o výši trestů podle svého uvážení bez ohledu na doporučení „Soudu“. Tento neuvážený pokus „Soudu“ zasahovat do pravomoci britské justice vyvolal vážně vedenou diskuzi , jestli nemá Velká Británie odstoupit od Úmluvy. Domnívám se, že by to mělo být podnětem pro zahájení diskuze na toto dosud tabuizované téma i u nás.

Tolik v Evropě a USA rozšířený mýtus o universálnosti lidských práv vyvolává ve světě rozporuplné reakce, což se ukázalo už v průběhu schvalování  Charty OSN, respektive její části týkající se lidských práv v roce 1945. Například  Všeobecnou deklaraci lidských práv, kterou přijalo Valné shromáždění 10. prosince 1948, dosud  ne všechny členské země ratifikovaly. A obzvláště nešťastným se stalo, že Evropské státy a USA se neustále pokoušejí o export našeho pojetí lidských práv do zemí s jiným vnímáním této problematiky, popřípadě si přisuzují  právo země jiných civilizačních zvyklostí kritizovat, sankcionovat, případně  i mocensky zasahovat do jejich vnitřního života, když se dle názoru evropských elit s euroatlantickým pojetím lidských práv neztotožňují.

Nejdůležitějším dokumentem, který má chránit dodržování lidských práv v České republice je Listina základních práv a svobod (3) (dále „Listina“) , která v zásadě vyjadřuje vztah mezi státem a občanem a katalogizuje všechna základní práva a svobody o nichž obecně platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že tato práva jsou pod ochranou soudní moci. Rád bych zdůraznil jeden důležitý aspekt  a sice  tím, že jsou v Listině vyjmenovaná lidská práva pod ochranou soudní moci, má pravomoc výkladu jejich obsahu jen a pouze soud a dovolím si vyslovit názor, že právo závazného výkladu má jen Ústavní soud. Prakticky to znamená, že různé vládní a nevládní organizace, orgány výkonné moci státu, státní správy a jiní činitelé, jež mají povinnost bdít nad stavem lidských práv v pracovní náplni, jako je  ombudsman, popřípadě ministr pro lidská práva, nemají právo pod záminku ochrany lidských práv vstupovat do práv jiných, jakkoliv si toto právo neustále přisvojují. To se týká zejména situací, kdy uplatňování práva, které jedna osoba nebo skupina osob považuje za své základní právo,  kolizně vstoupí do zóny, kde uplatňuje svá práva někdo jiný.  Zde vznikají situace, kde musí mít přednost uplatnění zájmů celospolečenských a o tom, který nárok má být z celospolečenských důvodů upřednostněn nemůže v obecných rovinách závazně  rozhodovat ani úředník, ani lidsko-právní organizace, ale ani ombudsman, či ministr, ale výhradně soud. Bohužel toto pravidlo jehož dodržování je nutné pro bezkonfliktní mezilidské vztahy i pro nekonfliktní vztah občan-stát, přestalo platit. V poslední době se to projevuje tak, že neustále slyšíme stále dokola nářky nad katastrofickým stavem lidských práv v České republice,nad rozmáhající se xenofobií a rasismem, ale málo kdy jsou tyto nářky a stížnosti provázené relevantními důkazy o závažném porušování lidských práv v konkrétních případech a přesto tyto panikářské názory mají směřovat ke úpravám zákonů,ale které v zájmu údajného zlepšení ochrany práv, zejména menšin, omezují svobodu jednotlivce.  Je ovšem alarmující, že se jedná o ryze subjektivní názory jedinců, aniž by  z úřadu ombudsmana nebo z vlády vzešla skutečně objektivní analýza stavu lidských práv nebo byly veřejnosti předloženy zřetele hodné důkazy, že existují oprávněné obavy z růstu rasismu a xenofobie a jestli oprávněné obavy skutečně máme mít, tak jsem zatím  nezaznamenal, že by některý z vládních orgánů zpracoval objektivní analýzu příčin. Zdůrazňuji OBJEKTIVNÍ analýzu!
Podle mého přesvědčení má stát dbát na to, aby nebyl žádný občan  ve svých právech omezován, či aby mu nebylo při uplatňování svých lidských práv státní mocí bráněno. Což ovšem nemá znamenat, že stát má každému zajistit,  aby svá prává mohl uplatňovat i když existují objektivní i subjektivní důvody, proč  je uplatnit nemůže.
Uvedu příklad: Každý člověk má právo vystoupat na vrchol hory Říp. Stát, nebrání-li tomu objektivní důvody, zejména ochrana Listinou zaručených práv jiných nebo ochrana přírody, nesmí nikomu bránit, aby na Říp vystoupil. Což ovšem neznamená, že musí zajistit naplnění tohoto práva každému i když z důvodů na straně občana je to obtížně řešitelné…např. aby pro  fyzicky hendikepované tam vystavěl lanovku. Zdá se Vám tento příklad absurdní?  Tak z jiného soudku:  Právo na rovné zacházení ve všech oblastech lidského konání je pro ženy základním lidským právem. Ale rozhodně není úlohou státu, aby praktickou realizaci tohoto práva zabezpečoval zákonem nařizujícím soukromým společnostem genderově vyvážené obsazení svých řídících orgánů, jak se snaží prosadit bruselské komisařky. Tady je jádro problému. Které právo má přednost? Právo vlastníka obsadit výkonné orgány ve svém podniku podle svého uvážení, nebo upřednostnit podivný výklad praktické aplikace práva žen na rovné zacházení. To, co vychází z Bruselu většinově popírá rovnost práv, protože  často zvýhodňuje ty, jejichž lobbistická síla je větší a tato praxe již zapustila kořeny i u nás.  

Předkládám k vlastnímu uvážení laskavému čtenáři otázky, které u mne vyvolává nesprávná aplikace lidských práv v České republice (zvýrazněné části textu jsou citáty z „Listiny“):
1)    Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Otázku jestli pomoc státu má mít charakter zabezpečení jiného, než nouzového (přechodného) ubytování a pouze zajištění takového příjmu, prostřednictvím sociálních dávek, aby netrpěl hlady, nebo mají být dávky tak štědré, že nenutí příjemce aby si prostředky na zajištění životních podmínek pro sebe svou rodinu zabezpečil sám, zatím nikdo seriózně neřešil a že by se k tomuto problému mohli demokraticky vyjádřit také ti, kteří svými příjmy umožňují státu výplatu dávek, nepřipadá v úvahu.  Tím, že se nevede veřejná diskuze o tom, jaký rozsah má mít státní pomoc při zajištění základních životních podmínek ani co jsou skutečně „nezbytné podmínky k životu“, je ponechán vyklad těchto pojmů na různých nátlakových skupinách a neodpovědných činitelích státu. Výsledek: Stále rostoucí počet těch, kdo naprosto ztratil pocit  odpovědnosti zajistit si sám prostředky na zajištění svých životních podmínek, protože se jejich životní úroveň  zásadně neliší od toho, kdo se o ni přičiní sám.       Je to tak správné?
2)    Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. S plným vědomím odpovědnosti za následující vyjádření prohlašuji, že reálně existuje relativně velká skupina občanů ČR, která se hlásí k etnické menšině a s podporou státních i nestátních orgánů (jejichž  činnost je většinou hrazena z veřejných rozpočtů) zneužívá extenzivního výkladu  práv etnických menšin k získávání neoprávněných výhod, které ve svých důsledcích, právě tím, že jsou poskytovány z veřejných zdrojů, jsou újmou příslušníků většinové společnosti, kteří ztratili možnost společně vytvořené statky  využívat ku svému prospěchu,  ani se nemohou podílet na rozhodovacích procesech, jak se solidárně s potřebnými o tyto statky dělit.. Je to tak správné?
3)    Základní právo na vzdělání:  Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a dle možností společnosti též na vysokých školách. Extenzivní výklad, že právo na bezplatné vzdělání je lidským právem absolutním, zneužily různé lobbistické skupiny ke vzniku stavu, kdy v  počtu vysokých škol a klasických gymnázií,  ve kterých stát poskytuje bezplatné vzdělání nebo  na jejich provoz zásadním způsoben stát přispívá, přepočtený na počet obyvatel,  máme evropský primát. Výsledkem je, že máme nadbytek absolventů s naprosto nevhodnou strukturou nabytých vědomostí, která vůbec  nekoresponduje s potřebami trhu práce.  Stát nepochopitelně, vlivem naprosto chybného výkladu práva na vzdělání i akademické autonomie , opustil svou úlohu koordinátora, který má usměrňovat vzdělávací procesy podle celospolečenských potřeb, zejména trhu práce,  a ačkoliv je poskytovatelem prostředků na provoz většiny středních  škol a universit, ponechal volbu studijních programů zcela v působnosti  akademické lobby. Výsledkem je zvyšující se nezaměstnanost absolventů a na druhé straně stesky  podnikatelů, kteří tvoří páteř našeho hospodářství,  nad nedostatkem kvalifikovaných pracovníků. Můj poznatek z praxe: České vysoké školy se vlivem opuštění koordinační působnosti státu v oblasti vzdělání, staly zlatým dolem na bezznalostní získání akademických titulů a zcela opustily svou primární úlohu dodavatele vzdělaných mladých lidí, nabytých znalostmi použitelnými v praktickém životě! Je to tak správné?
4)    Každý má právo vlastnit majetek. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Z uvedeného vyplývá, že omezit vlastnické právo, tj. znemožnit vlastníku svobodně využívat užitných vlastností vlastněných věcí lze sice za podmínek stanovených zákonem, ale vždy za náhradu. Poskytování náhrady je povinností státu, které se nelze zbavit žádných zákonem a přesto tak stát v mnoha případech poskytovat náhradu nečiní a toto bezpráví posvětil i Nejvyšší správní soud. Například, když obec nebo kraj v Územním plánu vytyčí územní rezervu pro stavbu ve veřejném zájmu, třeba pro hromadnou dopravu,  a stanoví v této oblasti stavební uzávěru i bez stanovení termínu kdy zahájí proces vyvlastnění, tak podle rozhodnutí NSS musí toto omezení svého práva vlastník strpět v podstatě „na vždy“, aniž by za toto omezení  dostal přiměřenou náhradu. Je to správné?
5)    Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. K tomu mám dvě poznámky. Za prvé: Žádné právo nemůže mít, už ze své podstaty, absolutní povahu a žejej má každý bez vyjímky. Z textu v  „Listině“, jak jej vnímám dovozuji, že právo na bezplatnou zdravotní péči má jen účastník veřejného pojištění a podrobné podmínky má určit zákon. Základní chybou našeho systému je, že stát platí účast ve veřejném pojištění i pachatelům úmyslného trestního činu a těm kdo se prokazatelně vědomě a soustavně vyhýbá získat si svým přičiněním dostatek prostředků, aby si pojistné platil sám. Stejně tak považuji za chybu systému, že součástí bezplatné zdravotní péče jsou nemoci a úrazy, které si poškozený přivodí úmyslně nebo při páchání trestné činnosti nebo při velmi rizikových zájmových činnostech, populárně nazývaných jako adrenalinové. Dále považuji za nesystémové, když  zaměstnavatel  platí za zaměstnance, kterým přiděluje práci se zvýšeným rizikem pracovního úrazu nebo vzniku nemoci z povolání, stejně vysoké pojistné, jako zaměstnavatel u kterého zvýšené ohrožení zdraví nehrozí vůbec. Je to správné?
6)    Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Není z objektivních důvodů v silách státu, aby každému zaručil nedotknutelnost obydlí. A přesto, když chce občan sám svépomocí svými legálně nabytými prostředky své právo na nedotknutelnost obydlí hájit, to jest, ve smyslu svého oprávnění obranný prostředek při ochraně života, zdraví a majetku tento prostředek použít, například v případě násilného vniknutí, tak je v mnoha případech stíhán za použití údajně nepřiměřených prostředků. Otázkou je, proč v případech když pachatel vědomě ohrozí svoje zdraví a život při trestné činnosti, což musí  nebo by měl předpokládat, že k ohrožení dojde,  stát neustále prostřednictvím svých represivních orgánů upřednostňuje právo pachatelů trestné činnosti na ochranu zdraví a života před základním lidských právem na nedotknutelnost obydlí. Je to tak správné?
Takových příkladů, kdy  podle mne nesprávná aplikace lidských práv naši společnost rozděluje, vytváří mezi různými skupinami občanů zbytečné napětí a může vyvolat v budoucnu problémy dosud netušené, známe všichni hodně.

Zásadní otázkou pro každého z nás je, co bude s  generací lidí, kteří vinou naprosto špatné sociální politiky státu, ztráty vlivu rodiny  na smysluplný program budoucnosti dětí a naprosto nekonzistentního výkladu práva na pomoc státu při zabezpečení nezbytných prostředků potřebných k zajištění základních životních podmínek, tisíce mladých nepoznali a ani poznat nemohou, že existuje jiný zdroj příjmů, než jsou sociální dávky. Jakou budoucnost mají mladí lidé  ze sociálně vyloučených rodin, kteří návštěvu školy považují za nespravedlnost, neb jako jediní v rodině musí vstávat a jejichž jedinou perspektivou je naučit se páchat trestnou činnost tak, aby se omezila pravděpodobnost jejich dopadení. Jakou reakci u nich vyvolá  když nevyhnutelně skončí společenská tolerance takového vzorce chování, popřípadě dojdou ve veřejných rozpočtech zdroje na štědré dotování jejich životní úrovně? Mám obavy, že to vyvolá pogromy, sociální bouře bez pravidel, možná i  revoluci. Je to chmurná předpověď? Stačí se zeptat učitelů ve školách v oblastech tak zvaného sociálního vyloučení, jakou vidí budoucnost svých žáků. Osobně neznám větší profesní skeptiky, než právě tyto pedagogy, kteří nechodí do školy se záměrem něco své žáky naučit, protože nevidí zájem znalosti získat, ale jdou do školy jen  s přáním, aby den proběhl bez konfliktu a oni se vrátili domů zdraví.

Dále mne hodně mne mrazí, když slyším výroky nového ombudsmana paní Šabatové nebo  ministra pro lidská práva pana Dienstbiera, kteří si vůbec nepřipouští,  že jejich výklad lidských práv z největší pravděpodobností způsobí nevratnou degradaci Evropských civilizačních hodnot. A  hrozné je, že nejhlasitěji jsou v EU slyšet, a tím jsou i nejvlivnější, apoštolové podobně  extenzivně pojatého výkladu lidských práv, kteří svoje naprosto scestné představy o lidských právech přenášejí do Nařízení EK, které se dle unijních smluv musí stát součástí právních řádů členských států .

Otázkou, kterou chci trpělivému čtenáři závěrem položit,  je:  Budeme ještě dlouho trpně snášet jak je pod záminkou dodržování lidských práv  dnes a denně omezována svoboda  příslušníků většiny pracovitých a odpovědných občanů České republiky a ze společných prostředků jsou vynakládány neuvěřitelně vysoké částky na zabezpečení činností, které s původní ideou lidských práv mají pramálo společného?
Poznámky:
(1)    Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod uzavřená členy Rady Evropy 4. Září 1950 v Římě.
(2)   Evropský soud pro lidská práva ( European Court of Human Rights) byl založen v roce 1959 při Radě Evropy (RE) jako orgán, který měl mít spíše monitorovací funkci, ale změnou  zakladající listiny v roce 1998 vydává Rozhodnutí, která ale nemohou zvrátit rozhodnutí justice v té které zemi, ani danému státu nemůže ECHR nařídit, aby změnil svou legislativu; V pravomoci ECHR je pouze konstatovat, že daný stát porušil při posuzování dané kauzy konkrétní lidská práva a nařídit státu zaplacení odškodnění stěžovateli a soudní výlohy.
(3)    Zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod , která je součást ústavního pořádku České republiky. „Listina“ vychází z principů právního státu – ze svrchovanosti práva a zásady možnosti zásahů státní moci do svobod jednotlivce jen na základě a v mezích zákona. (Zdroj:Wikipedie)  Můj dovětek: Existuje jedna, lidsko-právními manipulátory velmi rozšiřovaná mystifikace, že „Listina“ je součástí Ústavy ČR, či dokonce, že má nějakou nadústavní působnost,  což není pravda.